Mravní zákon ve mně

Když se člověk zamyslí nad stavem současného světa, ať už je řeč o ekologii, vymírání druhů, klimatické změně a ostatních globálních problémech s tím spojených, které stejně spadají do jednoho pytle, tak řešením, které se skýtá, by měla být logicky skromnost. Myslím tím přestat růst, kumulovat, konzumovat, a taky se více věnovat nitru, nikoli venku. Měli bychom upřednostňovat kvalitu a udržitelnost nad kvantitou, a tím se více zamýšlet nad tím, co všechno naše chování a způsob života ovlivňuje a jak je to provázáno s udržitelností přírody okolo nás. A když říkám okolo nás, tak to smutně jen vyjadřuje to, že jsme se svým způsobem života z přírody vyčlenili a někdy si ani neuvědomujeme, že bez ní by ani náš život nebyl možný. Je prostě nutné se každý den zamýšlet – jestli to jakým způsobem žijeme, co si kupujeme, co jíme a jak to vše využíváme – opravdu k životu potřebujeme.

Pokud si o této globální krizi, kdy lidstvo žije na dluh, přečtete článek, knihu, shlédnete dokument, projdete si statistiky, podíváte se na (některé) zprávy, je zdravým rozumem absolutně nevyvratitelné, že se to skutečně děje, spěje to pomalu ale jistě někam, kde se nám to nebude líbit.

Na základě těchto celosvětových a závažných problémů se spousta lidí, občanů, individuí rozhodne vzít situaci do vlastních rukou a něco změnit. Postupně narůstá tento břeh lídí, co touží po změně a například se stanou vegany, rozhodnou se nekupovat věci v plastu, žít zero waste život, nekupovat si nové oblečení, nelétat letadlem, a nebo se prostě jen zamyslí nad těmito jednotlivostmi pokaždé, když na něco z toho přijde řada. Domnívám se, že toto všechno je jistý pokrok a krok k udržitelnosti. Ano, možná to může působit směšně, že si někdo myslí, že dokáže sám něco změnit, ale co když je těch individuí milión, miliarda? A možná se to právě jmenuje změna, to co je potřeba. Říká se, že moc není v rukou spotřebitelů, ale korporací. OK. Takže to znamená, že by nám změna měla být naordinována? Mám pocit, že uvědomění a procitnutí jde zvenku nastolit jen težce. Samozřejmě obojí má moc změnit, a je tedy zapotřebí obojího. Korporace by se měly zamyslet nad vlastní mocí a lidé by se měli zamyslet nad vlastním životem a dohromady by se tak všichni zamysleli nad udržitelností života na planetě.

Někdy to zní sentimentálně, protože to slyšíme tak často, ale Země prostě není ve svých zdrojích nekonečná, to jen náš zaběhlý způsob života si to myslí. Je tedy nutné přestat věřit tomuto příběhu, přestat na něm lpět, a otevřít se novým možnostem.

A tedy oproti tomuto břehu lidí, co se rozhodnou podstoupit změnu, se nachází druhý břeh, který je v opozici, nemá rád změnu, žije ve své zaběhlé jistotě světa a nechce se jí vzdát. A proto se příslušníci této strany ohání, kritizují, podkopávají teorie. Velkým úskalím v tomto ideovém konfliktu je vidina lepšího. Myslím tím, že člověk, který se například rozhodne změnit a přehodnotit konzumaci masa a živočišných výrobků a stane se vegetariánem, nebo veganem, by to neměl dělat s pocitem toho, že bude potom lepší člověk, ale spíše proto, aby přispěl k dobru rostlinné a živočišné říše – blahu přírody. A nebo prostě jen proto, že mu to dělá dobře a lépe se cítí. Tak, jako tedy někteří lidé provokují ostatní ke změně, kterou procházejí, a možná se díky tomu někdy za lepší považují, tak to na druhém břehu vyvolává neblahý pocit – “To znamená, že nejsem tak dobrý, když dál jím maso, koupím si tyčinku v plastu a letím k moři?”

Samozřejmě, nejlepší obrana je útok. Kdo si nepřijde dostatečně dobrý, má tendenci kolem sebe kopat a kritizovat, to je jasný instinkt obrany. Nebo jde jen o pouhou reakci na to, že někdo jiný zpochybňuje naše vyvinuté komodity a jistoty, díky kterým se člověku lépe žije? S každou změnou se člověk musí trochu uskromnit, to je pravda. A to se každému jen tak nechce, takže vymýšlí spoustu důvodů, proč stejně nemá smysl řešit plast, proč nemá cenu přestat jíst maso, proč je marginální vůbec nad tímto vším přemýšlet a radši se letí zrekreovat k moři, které je plné plastu, ale o tom nechce slyšet. Dalším velkým oříškem je určitě vnímání problémů černobíle a absolutně. Pokud se rozhodnu nějakou změnu podstoupit, něco udělat jinak, neznamená to přeci, že se ze mě musí stát militantní zerowaste vegan, co žije v lese s permakulturní zahradou a chodí všude jen pěšky, nebo jezdí na kole. Samozřejmě, kdo chce, tak ať to dělá, ale vidina změny v podobě absolutna jen vytváří tlak, jak na člověka co se rozhoduje jinak žít, tak na člověka co se ještě nezamyslel, nebo nerozhodl, jestli něco změnit chce.

A tak tu máme, jak v reálném životě, tak v tom virtuálním a facebookovém zase dvě skupiny lidí, kteří si navzájem vyvrací vlastní přesvědčení a pravdy.

Jeden tábor inspiruje k šetnějšímu životu tím, že zpochybňuje staletí udržované společenské zvyky, jako je např.:konzumace masa, a druhý tábor podkopává nohy tomu prvnímu, aby jejich vlastní životní standard nebyl zpochybněn. Bylo by osvobozující, kdyby se lidé přestali navzájem přesvědčovat o vlastní pravdě, ale místo toho se učili více naslouchat a žít v klidu, bez agrese to, čemu sami věří.

Já říkám – ne “tolerance”, ale “přijetí” je cesta.

Je samozřejmě potřeba tolerance ale pod tím pojmem vlastně nemyslím toleranci, ale opravdový význam toho, co by to mělo znamenat – možná bychom měli přestat věci nazývat pravými jmény, ale hledat slova přesnější. To, že něco toleruji neznamená, že to přijímám a v tom je možná chyba společnosti, která po všech znepřátelených táborech a skupinách požaduje vzájemnou toleranci. Ale stačí to ve skutečnosti? Neudržuje v chodu celý systém jen trochu tišší, kdy se nemění jeho myšlenkové složení a jeho vzorec nahlížení na celek? Co kdyby se z tolerance stalo přijetí? Slovo tolerance a jeho zažitý význam ve mně vzbuzuje pocity jako setrvání, potlačení. Naopak přijetí znamená krok vpřed, změnu, krok ruku v ruce. Někdy je ve slovech obsažena celá škála problému samotného.

Dal by se celý tento fenomén nazvat šikanou? Kopání do něčeho co je jiné, co se vymyká normě, jde někam nevíme kam, vede nás do neznáma a vyvrací tím naší současnou pravdu a uvrhá nás do nejistoty. Jsem toho názoru, že cestou k větší spokojenosti může být to, když si uvědomíme, že ve skutečnosti nevíme kam směřujeme a přestaneme si kolem sebe budovat krátkodobé jistoty.

Když si přiznáme, že žádná jistota, ani žádný ideální způsob života neexistuje, nic nás pak nemůže utvrdit v tom, že žijeme správně. A s tím přichází prázdnota.

Nemyslím tím ale nihil, nebo lenost, spíše otevřenost. Bojíme se přijmout prázdnotu otevřenosti v podobě upuštění od názorů, kterých se zuby nehty držíme, protože nevíme co ta prázdnota znamená. Bojíme se přijmout něco, co nevíme co znamená, protože jsme navyklí na vlastní významy, pravdy, jistoty a podoby správna. Přestaňme se šikanovat, jak navzájem, tak sami sebe a dejme trochu prostoru naslouchání a prázdnotě, která nehodnotí, neordinuje, nevymezuje se a má možná ještě větší moc, než my sami něco ve společnosti – a tím pádem na světě – změnit k lepšímu. Jen nebýt nedočkaví a nebát se vpustit trochu tajemna mezi nás a do nás.

Nikdo z nás totiž ve skutečnosti nemůže vědět jak by měl člověk doopravdy žít.

Uvádím zde svůj návod na to, jak na celou problematiku nahlížet, vyjadřuji zde svou pravdu, svůj názor na to, jak by to za mě mělo správně fungovat a jaká je správná cesta. Ale možná je nakonec ta správná a jediná cesta umět se na svoje názory podívat jako na možnost, ale ne řešení a skrze to si uvědomit, že nemáme a nikdy nebudeme mít pravdu.

Mít pravdu. Pravda vlastnit nejde. Můžeme se jen celý život snažit jí přibližovat.

A tak, když jsme u té pravdy, nakonec se ptám – co je lepší? Dojít si na bio biftek do farmářské rodinné restaurace, koupit si veganské magnum v plastovém obalu, letět letadlem meditovat do Indie, nebo si koupit trekové oblečení z mikroplastů a jet s ním na měsíční tůru do panenské přírody Norska? Sama nevím kde přesně je to zlo a dobro co námi manipuluje a skrze nás tak pulzuje. Nevím.

Share your thoughts