MENU Zavřít

O představení This is not a love song

Rozhovor Veroniky Švecové se Sárou Arnstein, pro festivalový časopis Hadrián, při příležitosti hraní představení na festivale OpenAir Hradec Králové (21.6.2021). Zde uvádíme rozhovor v původní délce.

Odkaz na rozhovor v časopise Hadrián: https://www.festivalregiony.cz/files/hadrian_2021/21.-6.-2021-hadrian.pdf

Sára Arnstein je divadelní tvůrkyně, spoluzakladatelka divadelního uskupení Ufftenživot a režisérka inscenace This is not a love song.

  1. This is not a love song je tvůj režijní debut. Jak ti sedla úloha režisérky?

Bylo to pro mě hodně obohacující. Zejména v tom, že jsem byla zvyklá v tvorbě Ufftenživot být rozpolcena jako tvůrce na režiséra a herce v jedné osobě, což má svoje plusy ale i mínusy. Člověk je mnohdy přehlcen impulsy a pochybuje, zda zvládá dobře naplnit jak provedení tak svůj záměr, většina našich představení vznikla ve spolupráci s Jiřím Š., spoluzakladatelem skupiny Ufftenživot, oba ve stejných pozicích, režiséři a herci v jednom. To, že jsem se mohla ponořit hlouběji do práce jako režisérka, pro mě byla v něčem zprvu velká úleva, že jsem se konečně mohla postavit jen na jednu stranu, ale zároveň otevření nových dveří, což skýtalo také mnohem větší zodpovědnost za celý tvar a především – a to mi přijde nejzásadnější – naučit se prvotně velmi intuitivní práci sdílet nahlas, vést, inspirovat a přijímat impulsy od hereček. Většina naší práce vždy vzniká z improvizací, nebo z autorských impulsů, jako jsou texty, pohybová nebo jiná vnuknutí, což, pokud jste tvůrce a interpret v jedné osobě, vše vzniká a formuje se mnohem přímočařeji, protože člověk sám sobě nemusí nic vysvětlovat, jen přemýšlí a pak koná, popřípadě se s někým radí, ale pokud je režisér a herec (když použiji takhle vymezené role), tak idea v našem případě zkoušení vznikala u obou a společně jsme hledali cestu, jak a jakou formou to co nejlépe uvést do chodu. Takže za mě jsem se určitě naučila mnoho v tomto ohledu, jak se umět navzájem inspirovat, jak přistupovat k autorskému materiálu někoho jiného, jak ho dál rozvíjet a také jak svou vlastní myšlenku, impuls tlumočit ven a inspirovat k tomu, aby byl uveden do formy někým jiným než mnou. Zní to asi banálně, ale o tom by pro mě divadlo mělo být, nacházet společné nové cesty a nacházet v sobě navzájem novou flexibilitu a kreativitu.

  1. Inscenace This is not a love song má za sebou online premiéru. Co vás vedlo k tomu inscenaci divákům zprostředkovat skrze stream? Nakolik se daný inscenační tvar promění v živé podobě?

Online premiéru jsme uskutečnili z potřeby uzavřít náš proces a také čistě z praktických byrokratických důvodů, abychom premiéru v nějaké formě uskutečnili a mohli pokračovat v naší činnosti spolku. Pro nás to byla nutnost premiéru takto uvést, byť to nebylo podle našich představ. Online stream byl složen z vybraných scén z představení, které se hodily na online prezentaci a celé to bylo protkáno poloinscenovaným rozhovorem s herečkami, představení jako takové, které se dočká premiéry 28.6., je komplexnější tvar, dramaturgicky ukotvený, nedá se to podle mého se streamem moc srovnávat, obojí má svou funkci a tudíž i jinou atmosféru a naléhavost. Živé představení se noří mnohem více do hloubky a důležitosti tématu.

  1. V inscenaci zkoumáš dopad populární kultury, konkrétně hudby,  na naše vnímání a životy obecně. Jak jsi vůbec na toto téma přišla? Z čeho pramenila potřeba se věnovat zrovna milostným písním?

Prvotní impuls byl pro mě, když jsem četla knihu – komiks, (která zatím bohužel není přeložena do češtiny) – od švédské autorky Liv Strömquist – přeloženo by to bylo asi jako – “pocity Prince Charlese” (mimochodem od stejné autorky je do češtiny přeložen komiks – Ovoce poznání, doporučuji!) Tento feministický komiks pojednává o milostné lásce a stereotypech, na kterých stojí manželství, předkládá historii a jednotlivosti, na kterých funguje patriarchální společnost, vtipně a s cynismem. Název knihy naráží na někdejší rozhovor, který se vysílal při příležitosti zásnub Prince Charlese s Dianou, kdy okomentoval příspěvek moderátora “vypadáte hodně zamilovaně”, slovy – “ano, ať už láska znamená cokoli”, je to dost známé… V tomto komiksu autorka vtipně popisuje toxicitu v našich vztazích a v jeden moment k tomu vtipně využívá popový průmysl, hraje si s texty různých interpretů a následně jim vymýšlí pravděpodobný příběh a pozadí. A mě začalo fascinovat, co všechno je vlastně v písních, které posloucháme od mala, obsaženo, jak ty písně vznikají, jaký mají záměr a jaké stereotypy se neustále objevují a také kolik toho v nás je, jak se do nás všechno vpíjí, protože hudbu prostě všichni od mládí posloucháme a prožíváme skrze ní a identifikujeme se skrze ni, obzvláště pokud se jedná o milostnou píseň…  Tak s tímto impulsem jsem nad tématem začala na začátku přemýšlet, celým procesem se samozřejmě záměr ještě trochu posunul. Například jsem si pořídila knihu Love songs od Teda Gioi – o historii milostných písní..

  1. Skutečně jste nenašli píseň, která by nebyla o lásce? Lze o nějaké hudbě prohlásit This is not a love song?  

To je vtipné, to jsme v jedné fázi zkoušení řešily a hledaly, co není o lásce… Dělaly jsme si srandu z toho, že například píseň Což takhle dát si špenát přece není o lásce, ale nakonec jsme došly k závěru, že ano, protože je to o lásce ke špenátu. To je za mě v podstatě odpověď. Myslím, že nejde o selekci, ale spíš o úhel pohledu, ve všem se dá najít vábení, pocit nebo sentiment, vzpomínka. V představení je zmínka – “Darwin řekl, že všechny písně jsou o lásce” … je jasné, že když žil Darwin, asi neměl ponětí o současné popkultuře, ale pokud přihlédneme k jeho dílu o původu druhů – že jako lidé bojujeme o přežití, množíme se, sex je něco nezbytného – tak z pojmu láska můžeme odlepit romantiku a jsme v podstatě u současné popkultury, které vládne “sex symbolství”. Možná zabíhám do moc velkých podrobností, ale chci tím říct, že nejde o to, jestli opravdu všechny písně jsou o lásce, ale o to, s jakou motivací ty všechny písně vznikají, co nás k tomu vede a co předáváme dál, jakou kulturu tím vytváříme. Možná je ve skutečnosti o lásce hodně málo písní 😀

  1. Jaký je tvůj nejoblíbenější love-song? A je za ním konkrétní vzpomínka? Můžeš ji sdílet, není-li moc osobní?

To je stále těžká otázka, i když jsme si ji během procesu všechny pokládaly a na základě toho zkoušely… Měla jsem jich víc asi, podle životních období, ale ta nejzásadnější je ta nejaktuálnější – Senza un perché (Nada) – ta nám s Jirkou hrála na svatbě a je to taková naše srdcovka, mimochodem zazněla v seriálu Young pope, když tam tančí velvyslankyně z Grónska, ta scéna nás oba nějak dojímala a zamilovali jsme se do té písně. Ale samozřejmě bych mohla vyjmenovat x dalších skvělých písní, se kterými se mi pojí hodně intenzivních zážitků… Ale nebudu zahlcovat.

  1. Za inscenací je vidět velmi podrobný výzkum. Předpokládám, že obsah a konkrétní podoba se velmi proměňovala s novými a novými materiály. Bylo něco, co vás při práci na inscenaci zarazilo? Co vás překvapilo? Ať už konkrétní fakt nebo třeba myšlenka, co během tvorby uzrála? Něco, co jste objevili?

Jojo, přesně, hodně se proměňovala ta podtémata, kterými jsme se zabývaly, a pak nás to organicky zavedlo k výsledku. Myslím, že jedna z nejzásadnějších věcí je …možná teď budu dělat spoiler, ale to nevadí… zabývaly jsme se v představení dost kostýmy, řešily jsme ženskou obnaženost atd., sexismus, že v podstatě to, co je na tom všem v hudebním průmyslu hrozné, tak je paradoxně hrozně lákavé, fascinující, ohromující, všechny ty show, koncerty, absurdní převleky, prdele, prsa, nepohodlí atd., že i my se musíme ztotožnit s tím, že nás to ohromuje, i když pod tím vším samozřejmě můžeme vidět všechno to, proti čemu v životě bojujeme… Takový dualismus.

  1. Je každé umění politické? Respektive může být umění apolitické?

Určitě je, umění vzniká z toho, co žijeme, je součástí toho všeho, v čem žijeme, takže i když se k politice primárně nevztahuje, ten vztah k ní má už tím, že existuje a něco vyjadřuje a hlásá, je ve veřejném prostoru, dělají ho lidé… A to, že to umění vůbec lidé dělají, je samo o sobě politické.

  1. Je hudební průmysl sexistický? A divadlo?

Myslím, že sexistických může být spousta prostředí, ve kterých žijeme, nejen hudební průmysl a divadlo, myslím, že nás to ovlivňuje odněkud shora, co se týče hierarchie a uspořádání světa, a zdola, co se týče kořenů, historie naší společnosti. To, že se sexismus objevuje v hudebním průmyslu, je jen důsledek všeho podle mého. Ale ano, myslím si, že hudební průmysl je sexistický, alespoň ten mainstreamový. A divadlo? Určitě může být v jistých ohledech, ale divadlo není takový trendsetter jako hudební průmysl, je v něm určitě míň peněz, pracuje víc s metaforou, rolemi, ta komunikace ven funguje jinak, ale samozřejmě i tak může jakékoli divadlo působit nebo vyznít sexisticky. Pokud se sexismus udržuje mezi lidmi ve společnosti, bude zákonitě součástí všeho co žijeme.

  1. Co si myslíte o rčení, že “sex prodává?” 

Mm myslím, že ano, bohužel, v jistém smyslu. V souvislosti s tímto mě taky napadá, znáte takové ty české nevkusné anonce na různé řemeslnické práce a podobné služby, kde jsou obvykle vyfoceny poloobnažené ženy jako z pornočasopisu a je tam nějaký nevkusný citát? Jako například s námi “to” postavíte (stavební firma), kdo chce v srpnu zasunout (plakát na flashdisky), ale vlastně moc nechápu, koho tohle přesvědčí o tom, že má ty služby využít.. Určitě na to ale existuje spousta výzkumů. Myslím si určitě, že především ženské tělo jako takové je nadužívané k tomuto účelu prodávání, ani ne tak samotný sex.

  1. Ve své tvorbě často volíte pohyb jako vyjadřovací prostředek. Co vám tento způsob práce nabízí? 

Myslím, že jsme jako společnost postaveni na inteligenci, a s inteligencí je spojené slovo, myšlenka, informace, intelekt. Mnohdy zapomínáme na to, co existuje samo o sobě jako nositel informace – bez tohoto slova, že máme tělo, které je schopno komunikovat, vyjadřovat, sdílet. Divadlo je k tomuto účelu skvělý prostor, místo a čas, kde můžeme sdílet nejen informace, ale prostřednictvím našich těl vytvářet metafory a navzájem se ztotožňovat skrze abstrakci, přirovnání, mimesis, než pouze nabízet a přijímat informace. A samozřejmě to funguje i naopak, s tím si taky rádi hrajeme – jak může tělo být konkrétní a slovo abstraktní. Tělo je ohromně inteligentní organismus, se kterým se dají dělat divy. Pro mě je pohyb a fyzikalita neoddělitelná součást divadla, scénického vyjádření, stejně jako slovo, nebo světlo, zvuk, objekt, atd.

  1. Změnil nějak koronavirus tvé náhledy na společnost, umění, kulturu? Myslíš si, že se vše vrátí do starých kolejí, nebo je něco, co si umělci, diváci, národy… z krize odnesou?

Myslím, že se změnilo úplně všechno, zejména proto, že se nic nevrátí do starých kolejí. Spíš si myslím, že je třeba hledat realitu novou, než se vracet k tomu co bylo, ale to je spíše moje touha, než snaha předvídat, jak se to stane ve skutečnosti… Určitě si mnohem více uvědomuji hodnotu zdraví, svobody, osobního sdílení, a samozřejmě živého umění, a s tím je i spojeno velké očekávání, co to živé umění teď dále přinese, zda-li se změní hodnotově, formálně, jak si ho budeme vážit? Budeme užívat a čerpat z toho, že opět můžeme svobodně jednat? Nebo se vrátíme jen ke své tvorbě a budeme pokračovat bez poskvrny? Jak se teď budeme účastnit workshopů kontaktní improvizace například? Budeme se bát blízkosti, nebo na vše zapomeneme a užijeme si to po dlouhé pauze? Určitě ta změna, co se stala a děje, přinese i spoustu deziluze, vzduch je jiný a spousta věcí nebude fungovat tak jako předtím, ale to je ve hvězdách. Spíš než že bych si něco myslela a byla si tím jistá, jsem zvědavá, jak to vše bude nadále fungovat. Vzpomínám si, jak jsem na vrcholu pandemie začala mít trochu úzkost, když jsem byla párkrát mezi více lidmi… a pak jsem se bála, jestli to tak zůstane. Ale přijde mi, že to tak nefunguje, člověk je tvor přizpůsobivý. …někdy mě napadne, že se všechno ve skutečnosti opravdu vrátí do starých kolejí, protože lidé jsou stejní, všichni byli ochromeni krizí a teď, když už mohou dělat skoro všechno, co chtějí, tak se vrátí ke svým opomíjeným touhám, které pravděpodobně budou stejné jako předtím. Každý se vrátí k tomu, k čemu chce, a bude dál žít tak, jak nejlépe umí. Pominu-li samozřejmě ty, kterým pandemie změnila nadobro život, připravila je o jejich blízké, ztratili nadobro práci atd… to je úplně jiný případ.

Share your thoughts