Divadlo, o kterém se nepřemýšlí, ale se kterým se přemýšlí.

Žijeme v době digitální, čímž mám na mysli především neustálou “připojenost” lidí, automatizaci, a posun důvěry od tradičních autorit k online aplikacím, které pohanějí algoritmy (velmi zjednodušeně umělé inteligence). Digitální stroje (aparáty) jsou dnes součástí života i v naprosto banálních aspektech téměř každého člověka na planetě. Tato “doba digitální” je také neuvěřitelně rychlá, skoro jako kdyby se zrychlil čas, vteřina je sice pořád vteřina, ale objem dat (v nejširším slova smyslu – například interakce mezi lidmi nebo přenos souboru po síti), který je za tu dobu přenesen, je abnormální ve srovnání s historií před rokem 1993 (vznik internetu). Nyní je potřeba ke slovu “digitální” přidat ještě slovo kapitalismus, což je ekonomický systém, který lidstvu dominuje a jehož podstatou je neustálý růst za účelem kumulace, díky které bude dále možno kumulovat – tato podstata nebo způsob uvažování přivedl lidstvo do ekologické krize a k devastaci planety. Jestliže je podstatou kapitalismu růst, je tedy jasné, že musí růst někam, ale ono už není kam. Na konci 90. let došlo ke komercializaci internetu, a kapitalismu se tím otevřel nový – digitální / virtuální prostor a nyní v první čtvrtině 21. století se už i tento prostor postupně saturuje. Je nutné přestat růst, hromadit, přestat myslet dál a výš, ale spíše hlouběji a kvalitněji. Moje osobní cesta za onou hloubkou a kvalitou je divadlo. Je to moje působení na jevišti, míra soustředění, která je zde potřeba, setkání s mnoha lidmi a sdílený zážitek, ale také divadelní proces a trénink. Ať už práce na inscenaci, nebo samotné vystupování, alespoň v mém případě, vedou k neustálé adaptaci na nové situace, reflexi, sebezpytu a konfrontaci, důsledkem čehož jsou předem neočekáváná řešení a nové úhly pohledu.

Žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.”  Albert Einstein

Domnívám se, že abychom mohli divadlo využít k reflexi systému, který pak bude možno změnit tak, aby neprogramoval společnost negativním způsobem (v předchozím odstavci – rychlost, kumulace, neustalé digitální rozptýlení pozornosti, atomizace společnosti skrze algoritmy které každému z nás podívají jiný obraz o světě atd.), je nutno přehodnotit pozici/roli divadla, nás tvůrců a diváků. Co tyto kategorie reprezentují, co nám umožňují a především co nám odpírají?

Bytové uvedení inscenace Neboj_aneb show Tanečníka Jiříka

Největší chybou umělců je to, že jsou umělci, a herců, že jsou herci. Tím mám na mysli tvorbu pro ni samotnou, kdy úplně nezáleží na tématu, ale dejme tomu na osobním statusu nebo gestu. Je zbytečné tvořit bez pnutí, které nesměřuje k diskusi, jež má přesah, a to do života všech, kteří se na ní podílejí. Těžiště mojí tvorby tedy neleží v tvorbě samotné, ale v tom, že chci něco vyjádřit, o něčem “mluvit”. V této logice tedy sebe jako tvůrce vnímám spíše jako inciátora, moderátora diskuse, která má nestandardní formu (divadelní). Je tedy potřeba hledat novou pozici, nový “sebe – vědomý” standard, který nám umožní v očích lidí – diváků, tedy kolegů a spolutvůrců, reprezentovat spíše témata a příležitosti. Divadlo, o kterém se dá přemýšlet nebo se jím zabavit? Pro zábavu tu máme spoustu dalších médií a zdrojů. Spíše bychom se měli snažit nabízet prostor, ve kterém se dá přemýšlet jinak, který umožňuje přemýšlet jinak – tedy divadlo, které je způsobem přemýšlení. Divadlo by totiž nemělo nastavovat zrcadlo, vychovávat nebo bavit, (zde bych jen chtěl doplnit citát z naší inscenace KEEP CALM “Sranda musí být” a nadhled ), ale spíše vtahovat diváky do problému a na elementární úrovni je vyzývat a konfrontovat. Divadelní zážitek by měl provokovat k důslednému nerozptýlenému přemýšlení, anebo spíš rozjímání ve skupině, která se setká na daném představení. Pokud mluvím o tomto jiném vnímání sebe sama jako tvůrce – jaké to má tedy dopady na tvorbu? Jaké divadlo bude důsledkem?

Co když je na čase přeformulovat v očích veřejnosti divadlo od zábavy k potřebě stejně důležité jako je potřeba jíst – v kontextu digitální doby? Nejen jeden hezký večer s oblíbeným hercem, ale komplexní součást života – místo JOGY divadlo? Jako divadelníci máme v rukou stovky let zkušeností s prací s tělem, hlasem, myslí. Můžeme dnes divadlo využít k tomu, abychom lidem nabídli protiváhu k digitálnímu mělkému a rychlému “normálnímu” světu? Protiváhu pomalou, naslouchající, spirituální, zázračnou, prodchnutou lidskostí a pochopením, a to bez ezoterického balastu, kterým je prodchnutý dnešní tzv. spirituální průmysl?

Tolik k tomu jaké by podle mě divadlo mělo být. Nebo jaké by mohlo být. Nebo jaké divadlo tvořím a chci tvořit.

Jiří Šimek

Autoři jejichž práce mi pomohly formulovat tento text:

Vilém Flusser – “Za filosofii fotografie” a “Postdějiny”; Rachel Botsman – “Who can you Trust?”; David Sax – “Ravenge of Analog”; Dougles Rushkoff – “Team Human” – kniha a podcast; Daniel Kahneman – “Thinking, Fast and Slow” / “Myšlení, rychlé a pomalé”; Sam Harris – “Making Sense Podcast”; Yuval Noah Harari – “Sapiens” a “Homo Deus”

Share your thoughts