Je neděle, 15:49. Normální den, nic se neděje, a já přemýšlím co se dít má. Je tu další den, kdy pod záměrem budování hodnot, jako “tabula rasa” přemýšlím co dělat v životě. Specificky se to projevuje tak, že nevím co dřív dělat, jestli uklízet, nebo jít ven, když je tam přece hezky, nebo cvičit, nebo něco nakreslit. Řešením bude asi napsat to, jak se cítím, a v tom uspokojit všechny tyto touhy, které chtějí někam směřovat, nebo spíše – skrze které chci já usměrnit svou živelnou bezvládnost, která se při nedělích projevuje. Cítím se jak pytlík chipsů, co má v sobě ten vzduch navíc, to prázdno, které nevím jak zaplnit, tak aspoň tímto psaním propichuju obal a tlačím pomalu ten vzduch ven. 

Hoří nám svět a přijde mi, že vidím odraz australského krvavého slunce, když se podívám do okna protějšího domu. Čas se neúprosně krátí, exponenciálně a předpovědi stejně tak exponenciálně kolabují. Co bude za rok? Možná to, co se předpovídá, že bude za deset let. Mám pocit, že není čas na štěstí, lásku ani smutek, protože se všechno děje najednou. Ano, přesně, jsou dny, kdy se exponenciálně zrychluje tok emocí. Stejně jako se jaro, léto, podzim a zima už dlouho divně prolínají a přestávají pomalu existovat, stejně tak moje nitro exploduje a vyvěrá z něj občas UHO – univerzální hnědá omáčka pocitů, snů, emocí, představ a dojmů o sobě a o světě. Stávám se facebookem vlastního žití, ač se snažím mu vyhýbat co to jen jde (tomu facebooku). Všechno se míchá jak vesmírná polívka a nejde tomu zabránit. Všechno je vším, možná jdeme všichni vstříc nirváně. Kdo by to býval tušil, že ta cesta vede tudy? Ale jo, dá to rozum, Dante to věděl – přes peklo a očistec směrem do ráje. Přispěju na facebooku na hašení australské přírody. Aspoň to udělám. A je to k něčemu?

Neustále se snažím dělat něco, i když nevím co to má být. Hledám to a o všem přemýšlím. Můžu vytvářet skutečnou hodnotu tím, že přemýšlím? Někdy si představuju že to myšlení je jako zelí ve sklenici, co tam musíte nechat aby bylo dobrý, nemůžete ho vyndat nedokvašený. A tak mě to pak dovádí k závěru, že je lepší asi chvíli držet hubu a nechat to myšlení pracovat. Je tam toho hodně o čem přemýšlet, tak co dřív? Zero waste, letadla, pralesy, maso, Babiš, oběd, Trump, Greta, druhy co vymírají, babička, les, ulice, odpadky, láska, přátelství. A co je to nejpodstatnější? Někdy tam je toho tolik, že sama nevím kam tu pozornost směřovat. Někdy mi přijde nejpříhodnější se schovat do sauny a nechat si pro sebe jen tu lásku a přátelství. Ale ne, to nejde, i tam mě to nutí přemýšlet, nejde utéct, ani nejde být pasivní, musím něco dělat, nějak se zachovat, vymezit, artikulovat svoje myšlení. Ale jak? Přichází na řadu čin. Ale jaký? Co mám dělat? 

Udělám teda představení, to je přece moje doména. Mám pocit že je třeba dělat něco, co bude mít odezvu. Ale koho ve skutečnosti doopravdy zajímá pár asociačních obrazů v umělém světle? Je pravda, že po čas hraní představení mám na chvíli pocit, že jsem součástí něčeho většího, a že to co zrovna dělám je Ten čin, že se aktivně účastním na pořádku (i nepořádku) světa. Ale co zbytek dne, týdne, měsíce, roku? Jak to pojmout, aby to mělo absolutní kontinuitu? Ne, na to mi nikdo neodpoví. A i když většina reklam a volebních sloganů se tváří, že má odpověď na to, co se životem, aby byl naplněn – myslím si, že je dobře, že si to stejně nakonec musí každý najít sám. Možná u dělání nejde jen o to co, ale jak. Jak se u toho cítím. Jestli cítím účast.

„you can do nothing. or you can do something. if you do something, you will be told you are doing it imperfectly. you will be scolded for getting the tone wrong, the sentiment wrong, the wording wrong, or the timing wrong. do it anyway. do it anyway. keep doing the things. the only alternative is to do nothing, and nowadays that’s exactly what nobody needs. keep doing. get it wrong. get it wrong. get it wrong. and keep going. the enemy of progress is perfection. keep going. keep doing. i am amanda palmer and haven’t brushed my hair in a long time and i believe in you.“ Amanda Palmer, fb, 4.1. 2020 (originální příspěvek)

To je ta potřeba. Cítit účast, snažit se o to být přítomen, brát to jako svou povinnost. Účastnit se života. Osobního i veřejného. Žít s vědomím, že cokoli dělám je součástí světa a brát na sebe zodpovědnost. Toužím cítit zodpovědnost. Ano, jsme lidé, živočišný druh zvyklý žít ve skupinách, v komunitě, a potřebujeme cítit sounáležitost, potřebujeme být součástí většího celku, být potřební, jinak naše existence nemá smysl a bloudí, sama, smyslů zbavena. 

Potřebujeme slyšet svoje echo, abychom slyšeli co doopravdy říkáme, potřebujeme se konfrontovat, sdílet a naslouchat si navzájem. Jsme bytosti mimetické a zrcadlící. Naše infrastruktura a sociální sítě nám to mnohdy neulehčují. Už je to trochu klišé, neustále se ohánět tím, že sociální sítě jsou démonem. Ale stává se klišé také to, že se ony sociální sítě vpíjí do našeho života tak, že s naší společností doslova srůstají. Je třeba se dokázat zvednout, jako černý pasažér na střeše ujíždějícího vlaku, vzdorovat větru co nám jde vstříc, a chvíli stát, i když to stojí velké úsilí. Zní to přehnaně, ale takový pocit ve skutečnosti někdy cítím, když se snažím vzepřít tomu pokroku, který nás obklopuje, stojím na tom úhánějícím vlaku a říkám si, jak báječně mi to češe vlasy, ale nic neslyším, nesmím se hýbat a jsem paralyzovaná. Neskutečná rychlost a přitom stojíme na místě. Pokrok je v podstatě velká stagnace. Stagnace v lidských mozcích a tělech. To všechno, co nám technologie v životě usnadňují, o to všechno naše tělo přichází a hloupne, stagnuje a zakrňuje, i když vidí a čte o všem nejdůležitějším i nejbanálnějším, co se kde šustne. Není možné všechno pojmout a zároveň je potřeba něco dělat. Nenechat shořet Austrálii. Nenechat shořet svět. Cítím zodpovědnost, mám jako člověk zodpovědnost, ale nevím co je nejlepší dělat.

Nechci být tak osudová, ale jsem. Protože to je můj dnešní úděl. Něco dělám. Bilancuji. A stojím na střeše vlaku a naslouchám větru, co mi cuchá vlasy a snažím se zachytit přinejmenším každé padesáté exponenciálně zrychlené slovo, které mi našeptává. To je moje náboženství. Umět najít vlastní prostor a čas pro to něco dělat, ve světě, který nás pohání kupředu, abychom necítili jak pomalu hoří. Najít v tomto šílenství něco dobrého pro sebe a pro ostatní. Amen. Alespoň pro dnešek. Takto banálně ukončuji svou esej bez jasně definovaného tématu, nepřinášející žádné řešení.