Když slyším slovo jiné, představím si něco v distanci, něco co se ode mně odlišuje, je jiné, neznámé, cizí, nevlastní, možná i nepojmenovatelné, právě proto že je jiné – a žádné jiné není stejné. Když tedy přijde jiné přímo ke mně, do mně, je nutné se s ním seznámit a přijmout “jiný stav” jako vlastní. Začít přijímat to jiné na sobě, v sobě, mně se týkající a naučit se s ním operativně pracovat. Jinakost v sobě obsahuje neustálou změnu, co je jiné dnes, bude jiné zítra, je to takové neustálé morfování jinakosti a my jsme jejím hostitelem. Nezbývá tedy než být otevřeni všemu, nebo tedy “otevřené” všemu, abych byla přesná.

Jiný stav – jiná realita. Jak těžké a zároveň nutné je tedy opomenout, odložit stranou všechny zvyklosti, stereotypy a zákonitosti našeho normálního stavu.

Jako bytosti předpokládáme, že se známe, že známe vlastní fyzičku, potřeby, psychiku, co všechno vydržíme, že se na sebe můžeme spolehnout ve stavu nouze. Pokud se ale všechny tyto hodnoty a veličiny pohnou, co můžeme dělat? Nejschůdnější cesta je pravděpodobně začít se se svým novým stavem ztotožňovat, a ztotožňovat se s jiným stavem znamená nic neočekávat, s ničím nepočítat, podle ničeho se neřídit a žít tady a teď.

Nelehký úkol. Otevřenost v přítomnosti.

Celý svůj život jsem a snažím se být aktivní, od malička jsem sportovala, chodím běhat, tancuji, cvičím, prostě cítím, že mému tělu absolutně prospívá, když se tak k němu – k sobě chovám. Zkrátka cítím, že mě pohyb utváří a činí mě šťastnou. Kde je ale míra potřeby a návyku, jak může být silná a co všechno nám lpění na vlastních „zdravých“ jistotách způsobuje za útrapy? Zkusila jsem si tedy položit otázky typu – co se stane když se nebudu, nebo nebudu moci dočasně volně pohybovat jako jsem zvyklá?

Nebudu mít pocit celistvosti, nebudu mít dobrý pocit ze sebe, nebudu mít vypracované tělo, nebudu v psychické pohodě, nebudu dostatečně vybitá, v energetické rovnováze, prostě to nebudu “já”. Tak tohle jsem si říkala.

Možná by mě překvapilo, kdyby mi někdo řekl, že až ten jiný stav přijde bude mi to jedno, a taky se tak stalo. Vzhledem k tomu, že jsem si to opravdu moc přála, dokázala jsem se přes své zažité stereotypy a zvyklosti přenést a být otevřena novému, nic neočekávat a nevyvíjet na sebe tlak. Ano, nevyvíjet na sebe tlak, to je také něco, co jiný stav přináší jako dar, pokud ho přijmeme. Jiný stav s sebou přináší spoustu nového a skrytého, spoustu darů jak můžeme samy sebe vnímat, jak se můžeme ve své jinakosti cítit, pozorovat, nacházet a objevovat. Je to něco co nemá obdoby.

Když máme o něco přijít, nebo něco omezit, dokáže nás to dostat do úzkých, nebo respektive, to jsem cítila při představě toho, že nebudu moci používat svoje tělo tak jak chci „já“.

A právě to „Já“ se mění také, už to nejsem já, ale je to jakési jiné uskupení celistvosti se mnou a novým životem, miminkem, uvnitř. Já se stává součástí většího celku, možná bychom to mohli pojmenovat jako já uprostřed vesmíru, který utvářím a on utváří mě, s malým rozdílem, že ten vesmír je uprostřed mě a já za něj získávám zodpovědnost a střídavě ji mám a nemám, roste vě mně nový život, já ho podporuji a zárověň ho nechávám svobodně se vyvíjet. Tolik protikladů co tvoří jeden celek, jednu skutečnost – jiný stav. Jsem vděčná, že můžu takový stav mysli – těla – ducha prožívat, a přijde mi zvláštní – i když to zvláštní není – že za „normálního“ stavu bych si nikdy nedokázala představit, co to ve skutečnosti bude. Pamatuji si ten pocit, když jsem dříve někde zahlédla těhotnou ženu, měla jsem podvědomou tendenci ji brát shovívavě, vzhledem ke kontextu a kontrastu dnešního nadproduktivního města, shonu, dopravních prostředků, neklidu. Můj názor a pohled se ale změnil, nyní vidím opak – něco tepajícího, vzrušujícího, křehkého a zároveň silného, co je cenné, a krásné na pohled, naprosto součástí života, naprosto součástí toho všeho kolem, protože to takhle vzniká život, v okolnostech a důsledcích všeho, co je kolem nás.

Tolik protikladů co tvoří jeden celek, jednu skutečnost – jiný stav.

Beru těhotenství částečně jako inspiraci k pomalosti, klidu, trpělivosti, setrvání. Samozřejmě vzhledem k nevolnostem (zejména v počátcích) se vše toto stává jednodušším, protože když je vám blbě, tak prostě nemáte chuť ani sílu něco sobě, nebo jiným dokazovat, někam se hnát, chodit běhat, ůčastnit se společenského života atd… Prostě přijmete svůj život teď takový jaký je a pak v těch chvílích, kdy se vám konečně dělá dobře, můžete oceňovat co vám to dalo. Vlastně je to možnost se zastavit a být dále v pohybu, nebýt za každou cenu součástí dění v prvních řadách, ale podívat se na vše z odstupu, ze vzdálenosti, a přitom být účastna, jakoby to „já“, to ego nepotřebovalo tolik výživy, světla a slunce, ale stačilo mu pohodlné klidné místo ve stínu s malou společností. S jiným stavem přichází čas na „jiné“ věci, kontemplativnější, pomalejší, detailnější a hlubší, i moje myšlenky a mysl se zpomaluje, tím pádem má víc času na prohlubování vlastních vjemů, a za to jsem přednostně vděčná, že moje denodenní vjemy, pokud mi není zrovna blbě od žaludku, mě dostávají za hranice všednosti.

Ať žije nová realita, se kterou se musíme neustále synchronizovat.

A jako bonus, nebo vedleší produkt – to všechno se dá hravě aplikovat na život jako takový. A možná je to záměr. Prožívání jinakosti podporuje přijímání jinakosti – tím pádem prohlubuje otevřenost, neškatulkování a velkorysost k životu kolem nás, i když nás hodně pravděpodobně zároveň může ten život kolem pěkně srát, protože o to víc vidíme jak je společnost úzkoprsá, plná předsudků, fóbií a stereotypů. Dar může být i břímě. Jen se s tím naučit pořádně pracovat. Je to zábava. Tak jsem zvědavá co nás čeká dál. Pokračování příště. 🤓