Tak končí pomalu můj týden bez facebooku a obávaný absťák ne a ne přijít, ve skutečnosti mě to totiž baví a nechci, aby to skončilo. Přemýšlím, jestli ten fb otevřu teď, nebo zveřejním tohle přemýšlení a pak se rozmyslím co a jak. Nevím. Trochu mě děsí ten počet notifikací. Přes 90. Pro někoho je to možná málo, a něco takovýho nasbírá za den, ale pro mě je to teda majlant. No, čím začít? Asi se očekává, že řeknu, že mě párkrát svrběly prsty a chtěla jsem to otevřít, že mě zajímalo co je tam novýho, a že jsem si chtěla přečíst reakce na svůj příspěvek. To ano, to jediný mě lákalo. Ale pár lidí mi napsalo sms, že si to poslechli a děkujou, symbolicky, dojemně, tak za to díky!
Skoro mi přijde, že prožívám každý moment plněji v tom co nabízí, ale to už zní jak z reklamy na “say no to fb and be free”.
Říkala jsem týden, ale ve skutečnosti to jsou dva týdny abstinence, protože jsem se přestala na fb dívat v den, kdy jsem napsala tu úvahu, pak trvalo 5 dní než jsme ji zveřejnili jako podcast a s tím se moje abstinence odstartovala oficiálně. Jako první musím zmínit, že se cítím mnohem svobodnější, protože mě k tomu nutí důslednost. Mnohem víc se věnuji sobě, svým vnitřním pochodům a mám pocit, že jsem se do existence hlouběji ponořila. Skoro mi přijde, že prožívám každý moment plněji v tom co nabízí, ale to už zní jak z reklamy na “say no to fb and be free”. V podstatě se dá říct, že jsem objevila nerostné bohatství, kvůli kterému akorát nemusím vykořisťovat Zemi, stačí moje vlastní nitro a jeho podhoubí, které dostává příležitost k růstu… zní to trochu psychedelicky. Ale vlastně to je podobné. No, ale nejsem tu jen proto, abych sdílela pocity z toho co jsem udělala, jako nějakej youtuber.
Začala jsem se poslední dobou intuitivně vracet k něčemu, co mě vždycky hodně bavilo, skoro bych mohla říct, že jsem se tomu soustředěněji přestala věnovat v době, co jsem se zaregistrovala na fb, ale to by znělo konspiračně.
Chci nakousnout nové téma, ke kterému mě tenhle start přikutálel. A to je “umění okamžiku”, ty každodenní dávky nudy, co jsem zmiňovala posledně, mají opravdu něco do sebe. Vnímání. Přítomnost. Praktikuju teď hodně “vnitřní taichi”, teda ne to taichi, ale to “vnitřní”. Ve formě vnitřního spisovatelství. Ta soustředěnost, která ve mně vnímá každý okamžik intenzivněji, se uvnitř mě obrací k sobě a zapisuje se, zapisuje se do mně jak do zápisníku, aby nezapomněla, a abych já nezapomněla že existuje. Jako bych tímto gestem dala prostor vnitřní entitě, která má teď prostor a čas se realizovat, vnímat samu sebe a svou existenci. Možná to už ani nejsem já ten vznik popisu, ta touha vykreslovat, je to něco mimo mě, a když tomu dám příležitost, tak to přijde na návštěvu. Mohla bych to nazvat představivostí, nebo rozvíjením fantazie, ale mě se ve skutečnosti nejvíc líbí ten vymyšlený název “vnitřní spisovatelství”, právě proto, že je vymyšlený. Začala jsem se poslední dobou intuitivně vracet k něčemu, co mě vždycky hodně bavilo, skoro bych mohla říct, že jsem se tomu soustředěněji přestala věnovat v době, co jsem se zaregistrovala na fb, ale to by znělo konspiračně. Ale můžu tu nechat lehký závan tohohle tvrzení, jako když si čuchneme k fialce a zůstane nám v nose. Ona za to ale nemůže, a dál si voní. To, že jsem paranoidní neznamená, že po mě nejdou.
Díky tomu, že neklikám každou volnou chvíli na fb feed vzniká prázdno, které může být zaplněné vnímáním okamžiku. A okamžik je v mojí pracovní teorii jako základ pro “dobré” žití, nebo kvalitní žití, plné žití. Aby člověk mohl takto žít, musí umět vnímat okamžik, a od toho se pak odvíjí všechno ostatní. Pro mě je okamžik něco jako jednotka, stavební cihla, která tvoří dohromady celky, které můžeme nazvat třeba zážitkem, nebo zkušeností. A ty pak tvoří základ pro naše vnitřní nálady, naladění, emoce, zásobu energie, nastavení, potenciál, tvůrčí potenciál. A od tohoto bodu se poté odvíjí naše tvorba. Někdo cíleně tvořit nepotřebuje a stačí mu žít, ale to se pak dostáváme k otázce – co to znamená žít? Je žití samo o sobě tvorba? Svým životem, myšlenkami a činy utvářím a měním, ať chci nebo nechci, je to nevyhnutelné, jsem součástí většího celku a odrážím se v něm.
Životnost takovýchto výtvorů, příspěvků, je celkem nízká, den, nebo několik dní, a pak většinou upadá v zapomnění. Což je neskutečně mnoho energie, která mizí v černé díře.
Většina lidí tedy tvoří – vědomě i nevědomě, ať už je to pečení koláče, oprava kola, malba, řezbářství, stavba, práce na zahradě, divadlo, a nebo psaní například. A to mě přivádí k myšlence, že spisovatel dneska je a může být každý. Facebook sám je toho důkazem. Svým způsobem je ale toto médium upírem kreativity i tvorby. Každý přemýšlí jak nejnápaditěji a nejvtipněji tam svoje příspěvky a myšlenky sdílet, což vyžaduje investici a okupuje to naše mozkové i jiné kapacity. Životnost takovýchto výtvorů, příspěvků, je celkem nízká, den, nebo několik dní, a pak většinou upadá v zapomnění. Což je neskutečně mnoho energie, která mizí v černé díře. Když jsem přestala na facebook psát, a hlavně přemýšlet o tom, že tam budu psát – protože jsem tam vlastně zas tak moc nepsala – jde zde tedy spíš o zacházení s potenciálem, tak, když jsem od facebooku jako média upustila, v mém vnitřním prostoru nepřestaly vznikat impulsy a myšlenky. Naopak, jen se tam začaly systematičtěji hromadit a organicky se vyvíjet. Bez jejich, i pomyslného, vyplivnutí na sociální síť totiž stačily zakořenit a začít růst z mých útrob. Možná i pokvetou, nebo budou mít plody. Bez té i potenciální možnosti napsat je na fb dostaly reálnější váhu, staly se právoplatnějšími.
Při každém otevření facebooku všechny začínající obrysy vlastních představ mizí jak v trubce vysavače a při vypnutí aplikace přichází takové zvláštní prázdno, kdy mám pocit, že mi někdo něco ukradl.
Nechci tu psát co všechno dělám a jak to je či není dobré, jde mi o ten pouhý princip přerušení setrvačnosti, o to porušení rutiny, které začne generovat jiné kvality a jinou skutečnost. Mám teď opravdu pocit, že kontexty jsou pro vnímání jednotlivostí extrémně důležité. Moje myšlenky teď končí cíleně v zápisníku a jsou mnou rozvíjeny do podrobností, kterých bych se ve facebookovém statusu nikdy nedobrala. Zaprvé proto, že bych to sdílela dřív, než by se to stalo, a za druhé proto, že hned po zveřejnění bych sledovala komu se to líbí a komu ne. Tím životnost a pole působnosti mojí myšlenky na fb v podstatě končí. Další skutečností je zapínání a vypínání mého vnímání, při každém otevření a zavření aplikace se totiž moje myšlení startuje a stopuje. Jak může člověk udržet a vydržet kultivovat myšlenky a představy, při neustálém kontrolování nějaké aplikace? Při každém otevření facebooku všechny začínající obrysy vlastních představ mizí jak v trubce vysavače a při vypnutí aplikace přichází takové zvláštní prázdno, kdy mám pocit, že mi někdo něco ukradl. Víte co myslím? Chvíli čumím do blba a nevím co se děje. Ne, tohle není meditace, tohle je lobotomie. No jasně! Teď mi to došlo, já jsem neustále okrádaná, aniž bych si to v tom daném momentu uvědomovala. Sakra práce, to je podpásovka. Nejen, že mi facebook krade myšlenky a inspiraci v podobě statusů, a brání mi v tom je rozvíjet dál a hlouběji svou instantností, ale ještě mi krade semínka mých rozpředených polonahých myšlenek tím, že se na něj jen podívám. Ale stop démonizaci, už to nebudu přehánět. Ve skutečnosti o něm už ale nebudu mluvit proto, že se bojím, že mi to sám vrátí, začne se otvírat bez mého svolení a vcucne mě, jak v osmdesátkovém Neverending story. Chyba je ale v tom, že už nejsem dítě, jedno dítě mám a tenhle film by určitě neskončil happyendem. Musela bych se stát lajkem a trpět to, že na mě neustále někdo sahá přes tlustý sklo, takže ty dotyky nejsou cítit. Taková frustrace. Ne, nebudu to už rozvíjet dál, nahání mi to skutečnou hrůzu. Dělám si srandu, a trochu taky ne.
Kdoví za co ve skutečnosti může a nemůže facebook. Třeba za celý můj momentální duševní rozvoj může úplně něco jiného, třeba to, že mám teď alespoň trochu času se zastavit a cokoli reflektovat. Nebo je to tím, že začínám občas zase normálně spát, protože už v noci nekojím. A nebo je to tím, že jak míň kojím, tak se mi v mozku uvolnilo místo na mojí intelektuální existenci? No, zkrátka, za všechno může nejpravděpodobněji alchymie všech těchto skutečností a odpojení se od facebooku bylo jen pomyslným zmáčknutím funkce sjednotit vrstvy. A stalo se to, něco se přeplo, přecvaklo. Začala jedna konkrétní etapa pojmenovaná jako “život bez facebooku”. Etapa, ve které ale figuruje spousta dalších, jiných etap a realit, které se spolu snoubí. Věci nejsou jednoduchý, věci jsou složitý, a v tom je pro mě to dobrodružství zkoumání.
Jako když mi bylo 20, tenkrát těsně předtím, než jsem zjistila co to facebook je, těch ideálů bylo tolik a teď se mi vrací, začínám mít zpátky “tamty” představy o světě a jeho tvarech, vůních, příbězích, připodobněních, metaforách.
Ale zpátky k tématu. Co se snažím říct je to, že bez facebooku mnohem soustředěněji a vědoměji píšu, a adresátem není anonymní dav lidí na facebooku, ale samotné psaní a vidina toho, že si to někdo přečte v širším kontextu, třeba v tomto přemýšlení – a bude ho to zajímat, věnuje tomu čas a ponoří se do toho. To je Pro mě opravdové sdílení. Je to investice a hloubka. Jako když mi bylo 20, tenkrát těsně předtím, než jsem zjistila co to facebook je, těch ideálů bylo tolik a teď se mi vrací, začínám mít zpátky “tamty” představy o světě a jeho tvarech, vůních, příbězích, připodobněních, metaforách. Dennodenně vyvěrají vzpomínky a občas mě praští do nosu jako pocit, a i když už nikdy nedohledám co to konkrétně mělo znamenat, co mi to mělo říct, ten pocit ve mně na chvilku zůstane. A jak krásný to je pocit. Taková lahodná nekonkrétnost. To tušení mi někdy stačí, baví mě to v sobě převalovat, ono to koneckonců vždycky někam směřuje, jako túra lesem. Takovéto, když nevím kdy už se konečně objeví obzor a výhled, na který se těším, a jdu dál a ta cesta mě baví, a mám žízeň a hlad, ale ten les má tolik tvarů a křupe pod nohama, že na to člověk zapomíná. A pak se mu ten hlad vrací, tak si strčí do pusy klacek a ochutná tu zemitou příchuť a zůstane mu v puse. A jde dál a spojuje se se zemí a má pocit, že do tý země za dobu tý tůry zapustil kořeny, přesto se ale pohybuje. Pak už se mu z toho hladu trochu motá hlava, a ztrácí naději, ale ještě než se na všechno stihne vysrat, což by mu stejně nijak nepomohlo, tak přijde ten obzor, výhled, a dole pod kopcem hospoda kde maj čepovaný pivo, tyčinky, utopence a hermelín. A v tu chvíli už ti nechybí nic, ta vidina tě doslova zachránila, přidáš do kroku, smysly se zostří, a za pár minut jsi dole.
Doufám, že nebudeme muset čekat moc dlouho na to, abychom mohli takhle zakončit takovou túru, protože to je pro život hodně důležité. A taky je důležité to, abychom se mohli někde sejít a povídat si, z očí do očí a viděli zase výrazy lidí ve tváři a ústa co se usmívají. To mi začíná občas chybět. A jestli vás zajímá, jak to budu dělat s facebookem dál, tak sama nevím, asi tam zatím ještě nepůjdu, nechce se mi to porušit. Myslela jsem, že se z těch notifikací stane časovaná bomba, ale teď v průběhu druhého týdne začínají klesat. Asi mají svou životnost. To je docela uklidňující, dělá to na mě takový pohádkový dojem, že když tam neobrátím svoji pozornost, facebookové lákání do akce zmizí, a kdoví, kdybych tam nešla dva měsíce, třeba by se notifikace rozhodly vrátit zpět odkud pochází, jako čert co udělal dobrý skutek. Uvidím, ale důležité pro mě je to, kde jsem teď, a že “jsem teď” a to jsem vlastně chtěla. Zjistila jsem, že dokážu žít svůj osobní život bez něj, aniž by mi chyběl. Bez toho facebooku, ne bez života, samozřejmě. A to je hlavní.
Jejich aroma prostě nevyčpělo, furt je to cítit, a chutná to, jako sušené ovoce, je to koncentrovanější a jasnější, takové vylouhované vzpomínky. To jsou ty pravé suvenýry.
Tak zdar a sílu všem, co cestují dovnitř, když to nejde ven. Jak jsem mluvila předtím o vzpomínkách co se vrací, tak já jsem teď každý den na nějakém místě, kam jsem někdy v minulosti cestovala. Vrací se mi ty pocity, prožívám znovu ty okamžiky, jako by mě to dohánělo, jakoby mě ta minulost doháněla a byla rychlejší než já, protože jsem se zastavila a žiju teď, protože nevím co bude. Stávám se vždycky na moment tím, co pro mě ty okamžiky znamenaly. Asi je to proto, že mám teď čas ty pocity pořádně vstřebat. A nebo je to moje základní živná půda, ta minulost, která mě tvoří, která je těstem, ze kterýho peču svoje denní chleby a podle kterýho určuju svůj směr, jako nasliněnej prst ve větru? Možná to je ta moje minulost, lížu jí jak zmrzlinu, která roztává, a já vím, že nesmím přestat, chci slízat ten okamžik, to vnuknutí co mi to přináší a nechat ho v sobě rozvalovat. Pak na konci cítit na chvíli ten pocit přesycení cukrem, a vědět, že v té minulosti, nebo teda spíš ve mně, je toho spousta, jak v nějaké státní knihovně, kterou nikdy nevidíme celou jak na dlani, ale musíme procházet těmi oddíly. Jako kdybychom hráli nějakou počítačovou hru a sezobávali názvy knížek, od jednoho konce police na druhý, a za dalším záhybem další… Tak takhle občas brouzdám ve své kartotéce zážitků a někdy se divím, jak na mě nějaké vzpomínky doslova číhají, bez kontextu a dokážou mě znovu překvapit, nasytit, vytrhnout a dát podnět k tomu se tam na chvíli vrátit a přijmout co mi chtějí ještě dát. Jejich aroma prostě nevyčpělo, furt je to cítit, a chutná to, jako sušené ovoce, je to koncentrovanější a jasnější, takové vylouhované vzpomínky. To jsou ty pravé suvenýry. Dárky jsou nejsladší když je nejmíň čekáš. Není špatné si to občas uvědomit a utěšit tím svou neposednou mysl. A kdy zas někam pojedem? Jaké budou naše blízké budoucnosti? To nikdo neví a nikdo nepoví, protože s největší pravděpodobností se nikam nevrátíme, ale budeme si muset tu budoucnost vytvořit novou. To zní zvláštně co? Jako kdyby někdy někdo už nějakou navrhnul, ale teď se bude muset přemalovat, jak špatně mířená reklama. Tak v tom mezičase pojďme pro naše blaho necestovat tolik ven, když to nejde, ale více dovnitř. To je takový můj recept na nejistotu, bez patentu, jako všechno co vychází z mých úst. Ale někdy to cvakne, jako ten patent.
Taky jsem za ten týden dočetla knihu, která mě hodně oslovila a dala mi částečně podnět k mojí introspekci. Kdybyste nevěděli co teď číst a měli náladu na něco poetického ale zároveň věcného, tak si přečtěte Možnosti milostného románu, od Jana Němce. Teď nevím, jestli k tomu mám něco říkat, nebo sem dát odkaz. Hm. Asi k tomu nic říkat nebudu a dám sem odkaz.
Ale jo, něco přeci jen řeknu… Je to krásný jak cibulky narcisek na jarním slunci, když je ve vzduchu cítit i ta vlhká zem a pod ní smrt, ale jde to nahoru, neustále to stoupá, vzhlíží to ke květu, co vyrůstá z tý cibule až do nebe. Vlastně se to nad tím květem vznáší. Otázka, která zbývá je – jak moc relativní tenhle obraz a to všechno je a jestli to všechno vůbec existuje. Jako život.
Poznámka autora: teď když to zveřejňuju tak to jsou v podstatě už tři týdny bez fb.